Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mlčenliví bratři

4. 6. 2008

Mlčenliví bratři

12.09.2005 - (655 čtenářů)

„Nikdy během mé kariéry jsem neviděl nic srovnatelného. Jednalo se bezpochyby o nejorganizovanější teroristickou skupinu, která kdy operovala na území USA. Během mých deseti let u FBI jsem se dostal už do několika přestřelek, ale tomuto se nic nevyrovnalo.“

(Wayne Manis, agent FBI)

Těmito slavnými větami vzdali represivní složky amerického režimu poctu nepočetné skupině mužů a žen, kteří v první polovině 80.let upozornili světovou veřejnost na žalostnou pozici lidí evropského původu, hlásících se v USA o právo na sebeurčení. Perspektiva pro budoucí spokojený život bílých lidí v Americe se stávala stále pochmurnější. V souladu s rasovou integrací americké společnosti, kterou po tři dekády prováděla federální vláda, přišli místní běloši o všechna svá práva a privilegia, která jim jako tvůrcům Americké unie odkázali jejich předkové. Do bělošských škol byli násilím zapisováni lidé z odlišných komunit, zatímco barevné instituce nadále zůstávali v rámci „Afirmativní akce“ čistě nebělošské. V přijímání na univerzity, do zaměstnání, politických orgánů atd. se podle stejného nařízení upřednostňovali i méně kvalifikovaní zástupci „menšin“, aby se naplnily vládou stanovené kvóty pro zastoupení nebělochů. Zatímco černošské čtvrtě zůstávali rasově homogenní, do bílých sousedství se začala zavádět idea multikulturalismu. Pokud proti tomu bílí lidé protestovali, policie je rozháněla obušky a slzným plynem, nebo je jako „nenávistníky“ zavírala do vězení. S násilnou integrací se na počátku 80.let vzedmula vlna legální i nelegální nebílé imigrace, dosud největší v historii Spojených států. Rychlost změny rasové skladby obyvatelstva USA byla dosud nevídaná. Podle oficiálních statistik se do země z hispánsko-asijských států přistěhovalo na 6 milionů azylantů, neoficiálně to bylo 8,5 milionu. Rasové nepokoje a výtržnosti zachvátily takřka každý kout, gangy hispánských a kambodžských přistěhovalců si v Kalifornii navzájem vyhlásili válku o kolonizaci nového území.

Ze světové populace se již tehdy vydělovalo 8-10% lidí bělošského původu, z čehož 2-3% tvořili mladé ženy nebo dívenky. Média a vládní instituce, jež ovládají lidé hlásící se k multikulturní politice, přitom hovořili o bílé rase v USA jako o „majoritě“ a všemi prostředky nabádali lidi ze všech komunit, aby se mezi sebou míchali, že na tom není nic špatného, ba naopak něco obdivuhodného. Zatímco organizace, vzdělávací a politické instituce, tvořené výlučně černochy, židy, hispánci atd. měli podporu federální vlády, na čistě bělošský subjekt bylo nahlíženo jako na „rasistický“ a jako potenciálně kriminální a byl potlačován. Bezdůvodné expanzivní války vedené proizraelskou lobby ve Washingtonu neustále zatěžovaly ekonomiku, životní podmínky a bezpečnost amerických občanů. Vládou finančně dotované barevné komunity mohly přivádět na svět jednoho potomka za druhým, populace bělochů bez jakýchkoliv vládních podpor naopak začala ustupovat. Tehdy několik lidí vycítilo, že v případě další nečinnosti nemají jako bílí lidé ve Spojených státech žádnou budoucnost.

Proti záměrům federální vlády zničit rasovým míšením rozmanitost v Novém světě, zde vystupovalo na počátku 80.let sice mnoho organizovaných i individuálních bílých aktivistů, ale všechno to byly legální nikam nevedoucí diskuse s ignorantských tlusťochem sedícím na hrnku s penězi symbolizující americký Kongres. V té době se ve státě Washington objevil muž s pohnutou minulostí. Po dlouholetém marném odporu ke komunistické revoluci a k vymáhání daňového žoldu pro financování zahraničních válek americké vlády, se rozhodl z Arizony přestěhovat do přenádherné zalesněné krajiny v Metaline Falls. Ten muž měl tehdy jediný sen: vybudovat na 60ti akrové půdě lesa, zakoupené jeho otcem, vlastní farmu, nový domov a nový život. Ten muž se jmenoval Robert Jay Mathews, poslední ze tří synů narozených v texaské Marfě Johnnymu a Uně Mathewsovým.

Do práce na zušlechťování idylické přírodní scenérie se pustil s chutí a později se zde oženil s Kansasankou Debbie McGarrityovou. Roku 1981 se kvůli její neplodnosti oba manželé rozhodli pro adopci sedmiletého chlapce Clintona a zdálo se, že spokojený život na rodinné usedlosti je na dosah ruky. Bob Mathews se stal klasickým příkladem amerického pracujícího muže. Nosil krátké vlasy a kostkované košile, nepil, nekouřil, nemluvil vulgárně. Jeho oblíbeným jídlem byl typicky americký jablkový koláč. Vedle těžké fyzické práce si našel čas i na svoji oblíbenou četbu knih a na návštěvy politických schůzí, pořádaných National Alliance (NA) nebo Aryan Nations (AN).

Jak plynul čas, Bob si stále více uvědomoval hrozbu vyhynutí svého milovaného lidu, která se nad ním vznášela jako temný stín smrti. Po zavraždění Gordona Kahla bylo jasné, že se federální orgány po zničení politické moci bělochů nyní rozhodli zasahovat i do jejich základních práv daných ústavou. Podle chování a postupů Washingtonu Bob pochopil, že v míru nebo ve válce, pod touto obrovskou nepřátelskou mašinérií bílý člověk prostě nepřežije. Začal se angažovat v radikální politice a získávat lidi, kteří už měli také dost planých slov svých oficiálních mluvčí a kteří byli ochotni nastoupit cestu bez návratu. Cestu ozbrojeného povstání proti cizí moci, tak jak to kdysi učinili jejich pradědové proti britské tyranii.

Na svém vystoupení před shromážděním NA v září 1983 šokoval Bob přítomné svým jasným požadavkem na změnu. Řeč, kterou pronesl, vešla do dějin pod názvem „Volání do zbraně“: „Deset srdcí, jeden tlukot. Sto srdcí, jeden tlukot. Deset tisíc srdcí, jeden tlukot. Zrodili jsme se k boji a umírání a k následování proudu, proudu našich lidí. Půjdeme vpřed, vpřed ke hvězdám vysoko nad bahnem, bahnem žlutým, černým a hnědým. Tak příbuzní, povinnost volá. Tak povstaňte jako muži a zažeňte nepřítele do moře. Povstaňte jako muži a přísahejte posvátný slib na zelené trávě námi vytvořené, že znovu získáte to, co naši předkové objevili, prozkoumali, dobyli, osadili, postavili a za co umírali. Povstaňte jako muži a znovu získejte naši půdu. Pohlédněte ke hvězdám a vyhlaste náš osud: porážka, nikdy; vítězství, navždy.“

Postupně se k němu přidávala nesourodá skupinka obyčejných lidí s různými politickými nebo náboženskými názory, obyčejní lidé ze všech společenských vrstev, inteligence, dělníci, křesťané, asatruar, bílí nacionalisté, nacionální socialisté. Pokud někdo mohl sjednotit tuto pestrou společnost za jediný cíl – zachování a rozvoj bílé rasy v USA – nemohl to být zřejmě nikdo jiný než Bob Mathews. Všichni, kteří jej znali osobně, hovoří o starodávném gentlemanském typu, který se v dnešní době už zkrátka nerodí. Byla to jeho neuvěřitelná aura, charisma, noblesa nebo jak je to možné vůbec nazvat, která dokázala nakazit ostatní strhující kuráží. Na způsob jeho „vedení“ se vzpomíná známým příkladem, kdy nastartoval svůj Chevrolet – jakousi jeho verzi vikingského drakkaru – a jednoduše pronesl: „Jdu zničit nepřítele, jste se mnou nebo zůstanete sedět doma?“ Bob nebo kdokoliv jiný se nemohl stát zvoleným nebo diktátorským vůdcem v dobrovolnické armádě, protože to prostě nešlo. Jeho muži ho následovali, protože se s hrdostí cítili jako muži se ctí.

A tak 22.září 1983 svolal tehdy třicetiletý Bob Mathews shromáždění svých prvních osmi „příbuzných“ do Metaline Falls ke slavnostní přísaze věrnosti. Ve stodole Bobovi farmy se tehdy v noci sešli Richard Kemp a Bill Soderquist, muži se kterými se Bob seznámil v NA, dále lidé z AN David Lane, Dan Bauer, Denver Parmenter, Randy Duey a Bruce Pierce. Posledním z přítomných byl Bobův soused a blízký přítel Kenneth Loff. První úkol, který si skupina stanovila, byl již splněn – zformování rezistence. Další probíhal právě v tu chvíli – vytvoření seznamu společných cílů. Za třetí – obstarání financí na podporu legálních pro-bělošských organizací; za čtvrté – rekrutování nových členů; za páté – atentáty na vrahy bílé rasy; a za poslední – vytvoření partyzánské síly pro boj s federální vládou a vytvoření autonomních oblastí pouze pro bílé na pacifickém severozápadě.

Pro potvrzení své odhodlanosti k ozbrojené akci pronesli přítomní svou přísahu. Společně utvořili kruh, uprostřed něhož byla na přikrývce symbolicky uložena Loffova šestiměsíční dcerka Jamie Anne, a za svitu svíček jednotlivě slíbili na svou čest, že nikdy neselžou: „…pokud se mezi námi objeví zrádce, budu ho pronásledovat a oddělím mu hlavu od těla.“

V přestrojení za Mexičany se Bob a jeho tři lidé vydali 27.října do městečka Spokane, aby tam přepadli porno krámek, prodávající velké množství kazet a časopisů s tematikou mezirasového sexu. Odnesli si odtud pouhých 369 dolarů. V listopadu se proto skupina mlčenlivých bratrů, jak se neoficiálně označovali, rozhodla pro tisk vlastních bankovek, ale jako příliš riskantní se od této činnosti nakonec upustilo. Důvod byl prostý, 28letého Bruce Pierce zadržela policie za distribuci falešných bankovek už v prosinci. Nakonec ovšem vyvázl jen s propuštěním na kauci. Skupina proto uznala, že k financování protisystémové opozice bude zapotřebí skutečných peněz. Bob přišel s návrhem, že se sám pokusí vyloupit Městskou banku v Seattlu, i když nevyloučil své selhání. Nakonec však 18. prosince připravil vládu o 25 952 dolarů. V této době se nesměle zamiloval do 27leté mámy dvou dětí Zillah Craigové a den před akcí jí zaslal dopis, v níž ji připravil na možnost, že se z ní nemusí vrátit živý. I když Bob miloval svoji ženu a syna, staral se o ně jak nejlépe dovedl, Debbiena neplodnost nemohla naplnit jeho přirozenou touhu po vlastním potomku. Věděl, že ve válce proti systému dlouho nepřežije a tak nakonec se Zillah brzy zplodil dcerku Emerantu, která přišla na svět dva měsíce po jeho mučednické smrti.

Členové skupiny si mezitím museli přiznat, že prostředků na financování bílé revoluce mají žalostně málo. V lednu 1984 proto vypuklo mohutné úsilí za navýšení fondů „výběrem“ 3600 dolarů z washingtonské banky ve Spokane nebo přepadem obrněného vozu v Seattlu, kde 16.března vládě odebrali 43 345 dolarů. K prvnímu významnému úspěchu taktiky okrádání zloděje došlo 23.dubna, kdy v seattelském poloprázdném pornokinu explodovala výbušnina, zhotovená a uložená tak, aby nikoho nezabila. Exploze přilákala pozornost bezpečnostních složek systému a v nastalém zmatku tak mohli mlčenlivý bratři nerušeně vyrabovat ozbrojenou dodávku, parkující u nákupního střediska. Výsledek? Půl milionu dolarů rozděleno mezi organizace bílých nacionalistů v USA.

V květnu se navršili potíže se 42letých členem skupiny Walterem Westem, který trpěl chronickým alkoholismem a ohrožoval bezpečnost svých kamarádů, když po několika sklenkách vyzrazoval cizím lidem v hostincích úspěšné akce skupiny. Ze společenství v Metaline Falls byl proto vyloučen a podle obžaloby federální justice poté popraven Richiem Kempem a Randy Dueym v lesích nedaleko Haydenského jezera. Na místě činu se však Westovo tělo nikdy nenašlo. Mlčenlivým bratrům je dále připisována mysteriózní vražda denverského rozhlasového moderátora Alana Berga, židovského nadřazence, nevybíravě urážejícího posluchače, kteří s ním nesouhlasili. Během provozování své jedovaté show si nadělal obrovské množství nepřátel, což se mu 18.června 1984 vymstilo, když byl na příjezdové cestě svého domu v Denveru rozstřílen kulometem. Z jeho zabití byl vládou obviněn Bruce Pierce za spoluúčasti Davida Lanea, i když některé ostatní prosystémové zdroje spekulují o skutečné totožnosti atentátníka/atentátníků dodnes.

Bez kontroverzí je však jisté, že se společenství v Metaline Falls připravovalo v té době na svůj nejslavnější kousek – přepadení obrněného vozidla židovské firmy Brink v severní Kalifornii. Mlčenlivý bratři přitom využili informací od svého muže Charlese Ostrouta, manažera v Brinkově společnosti. Nedaleko městečka Ukiah 19.července 1984 zastavilo třináct těžce ozbrojených mužů s šátky na tváři v odpoledních hodinách Brinkovu opancéřovanou dodávku. Černošské stráže uvnitř byly nápisem na papírové tabuli vyzvány, aby vystoupili z vozu, jinak zemřou. Uposlechli až po několika výstřelech do oken dodávky. Poté co byla ochranka zajištěna, akce probíhala neuvěřitelně hladce, maskovaní bratři dokonce nenarazili na problém ani ze strany projíždějících aut, na které gestikulovali, aby se nezastavovali a jeli dál. Z dodávky se podařilo vyložit úchvatných 3,6 milionu dolarů, což byla v té době největší loupež z obrněného vozidla v dějinách USA. Ukázalo se však, že tato akce také znamenala začátek konce. Ve shonu při vykládání peněz vypadla Bobovi na podlahu dodávky jeho 9mm pistole, čehož si všiml až příliš pozdě – v době, kdy již byla v rukou policie. V červnu navíc federálové pod pohrůžkou vězení za padělání zlomili odpor zadrženého člena skupiny Thomase Allena Martineze a tento bývalý pensylvánský klansman a Bobův dobrý kamarád, ztratil veškerou sebeúctu a stud. Jako udavač a kolaborant byl systémem nasazen do společnosti v Metaline Falls. Události poté nabraly rychlého spádu.

Na ráno 20.října 1984 svolal Bob do Spokane mimořádné shromáždění svých lidí, protože přišla zpráva, že byl Gary Yarbrough předchozího dne přepaden agenty FBI ve svém domě v Sandpoint (Idaho). Po krátké honičce se mu sice podařilo uprchnout, ale agenti vpadli do jeho domu. Tam měli údajně „objevit“ kulomet, kterým byl zabit Berg. Mlčenlivý bratři slíbili FBI té noci odvetu. Nepřítel se však rozhodl, že na ni nebude čekat a nastražil past. Martinez se na 23.listopadu domluvil s Bobem na setkání v Portlandu v Oregonu. Podle plánu FBI tam měl být Bob Mathews zlikvidován. V portlandském motelu Capri však Boba doprovázel Gary Yarbrough. Když oba usnuli, zrádce se odplížil ze svého pokoje č.14 a udal jejich polohu federálům. Když však Bob druhého dne ráno vyšel ven, zahlédl jednoho z agentů a ihned varoval Garyho. Když agenti zahájili palbu, Martinez v tu chvíli pochopil, že FBI porušila slib, který mu dala na oplátku za jeho udání. Slíbili mu, že Boba zatknou, místo toho nyní sledoval, jak na jeho bývalého přítele prší kulky. Bob Mathews k tomuto incidentu ve svém posledním dopise uvedl: „Chtěl bych říci, že agenti FBI tam (v portlandském motelu) nebyli proto, aby zatkli Garyho, ale aby zastřelili mě. Ani nevěděli, že Gary v tom pokoji je. … Když jsem to ráno vykročil ze svého motelového pokoje, vyběhla na mě banda ozbrojených mužů. Žádný z nich na sobě neměl uniformu a jediné co říkali bylo: Stůj ty bastarde. Zařval jsem na Garyho, který byl ještě uvnitř, skočil jsem ze schodů a utíkal k parkovišti. Jedna agentka mi vystřelila na záda, ale netrefila se a zasáhla motelového manažera. Oběhl jsem roh motelu a utíkal dolů z kopce do sídliště. Po dvou blocích jsem se rozhodl, že se z loveného stanu lovcem. Vytáhl jsem na nejbližšího agenta zbraň, spatřil jsem hezký obličej mladého bílého muže, a tak jsem zamířil na jeho kolena a nohy. Kdybych to neudělal, mohl jsem je zabít oba a ještě mít zdravou ruku, která je teď nenapravitelně poškozená a o kterou jsem málem přišel…“ Gary se mezitím pokusil uniknout zadním oknem pokoje, tam byl však dopaden i se jmenným seznamem a telefonními čísli dalších členů.

S krvavým zraněním na levé ruce se podařilo Bobu Mathewsovi dostat do Brightwoodu v Oregonu, kde se spojil s Richardem Scutarim a ostatními. Bob se rozhodl přemístit skupinu do útočiště na Whidbey Islandu ve Washingtonu, což mnozí správně pochopili jako konečnou zastávku na jejich osudové cestě. Z ostrova totiž nevedly žádné únikové cesty a FBI jim byla v patách. Kolem poledne 26.listopadu sem skupina dorazila a usídlila se v dvoupodlažní chatě, kde Bob strávil příští dva dny sepisováním posledních dopisů rodině a přátelům. Finální ozbrojený střet s federálními složkami však mnohé znervóznil. Přesto 27.listopadu všichni muži v chatce podepsali „Vyhlášení války“, adresované Kongresu USA, a naposledy utvořili kruh kolem Scutariho roztomilé dcerky Daniele, aby znovu zopakovali svou přísahu věrnosti.

S blížícím se dnem D se však z chaty začalo vytrácet stále více lidí. Bob jim jako vždy nebránil, mnohé mladíky, kteří s ním chtěli zůstat do hořkého konce vzhledem k jejich věku dokonce od tohoto záměru odrazoval. Bob nedbal na slova odcházejících bratrů o zbytečné ztrátě života a sebevražednému postoji. Čtyři dny před Koncem s Robertem zůstalo pouze šest nejstatečnějších. A i ti se nakonec pokusili neúspěšně prorazit obklíčení zástupů nepřátel, kteří právě dorazili před chatku. S nabitými zbraněmi, osamocen v dřevěném stavení, byl Robert Jay Mathews připraven na přímou konfrontaci s 500 elitními agenty FBI a speciálními jednotkami SWAT, podporovanými bojovými vrtulníky. Whidbey Island byl neprodyšně uzavřen pobřežní stráží pro případ, že by se ostatní mlčenlivý bratři rozhodli pomoci svému veliteli. Když se s Bobem federálové telefonicky spojili, naposledy je vyzval k souhlasu s vytvořením nezávislého bělošského území v oblastech západního Washingtonu, Idahu a Montaně. Jakmile ho znovu odmítli, řekl: „Potom dělejte, co musíte.“

Následujícího dne, v sobotu 8.prosince 1984, zahájil osmičlenný tým SWAT útok na chatu. Střelami se slzným plynem nejdříve zamořili vzduch uvnitř budovy a postupně pronikli dovnitř. Bob si tedy nasadil masku, popadl M-16 a jako správný majitel domu uvítal nezvané hosty smrtícími dávkami. Vyhnal je ze svého stavení takovým způsobem, že hošánci z „elitní“ zásahovky uháněli zpět ke svým rychlostí vyděšených králíků. Federálové se tedy z povzdálí pustili do zběsilého ostřelování chaty, ale na oplátku dostávali pravidelnou odpověď z Bobova mistrně ovládaného kulometu.

Když je prestiž nadřazeneckých silových složek amerického režimu uražena a ponížena „obyčejnými“ lidmi, nevěstí to nikdy nic dobrého. Čeho jsou američtí řezníci v nablýskaných uniformách schopní, víme z případu upálených Davidiánů ve Waco. A tak se se soumrakem na nebesích objevila Bobova smrt v podobě vrtulníku, určeného původně pro hašení lesních požárů. V nádrži však tentokrát nešplouchala voda, ale benzín, který se zanedlouho snesl na chatku, v níž Robert Mathews srdnatě odrážel útoky přesily. Tuto scénu zachytili televizní kamery, které se toho dne shromáždili v dějišti dramatu. Záběry byly dokonce jednou odvysílány v seattelské televizi, později se však záznam ztratil nebo byl zabaven. Světlice vypálená federály na stavení k „osvětlení místa“ pak zažehla divoké plameny zkázy. Když chata začala hořet, všude kolem Boba explodovala munice. Přesto na své krvežíznivé vrahy pálil dál, a dál, a dál.

Možná v tomto okamžiku zahlédl před domem na otevřeném prostranství trpělivě postávat bílého okřídleného koně se zářivou krasavicí v sedle, vztahující k němu ruku s uklidňujícím úsměvem. Po nekonečných hodinách nepřetržitého boje zahalil chatku na Whidbey Island neproniknutelný oheň a střelba uvnitř navždy utichla.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

POcta

(Martin jagerndorf88, 17. 4. 2011 10:47)

Z Roberta Mathewse by jsme si měli vzít příklad.Né o čistotě rasy jen mluvit,ale taky pro ni a za ni bojovat.Heroes never die!!!!!